DOPIS MÁMĚ

Ahoj mami,
je to chvilka co jsi se rozhodla, že odejdeš. Odešla jsi daleko a já nemám šanci tě navštívit. Zatím.
A nějak mi došlo,že jsem ti neřekla plno věcí. Vždyť mě znáš, jsem introvert a emoce, city a pocity, se mi těžko vyjadřují slovy. Přesto bych ti to chtěla říct.
Vlastně ani nevím,jak začít. Je ve mně pocit, že jsem nebyla ta nejdůležitější v tvém životě. Vždy jsem se držela stranou, protože jsem myslela, že to tak má být. Vlastně to dělám i teď. Asi to není správně, možná to druzí můžou špatně chápat. Ale já to prostě jinak neumím. Neznamená to ale, že tě nemám ráda nebo, že mi na tobě nezáleží. Jsi moje MÁMA a tam už je tak nějak dáno,že tě miluju.
Mami, hrozně obdivuju tvojí sílu. To, jak jsi statečně bojovala s nepřízní osudu. Všechno, co k tobě v životě přišlo, jsi přijala s pokorou. Se vším jsi bojovala potichu, silně a s neutuchající sílou. Až do samého konce. Každý den, jsem v myšlenkách s tebou, stýská se mi. Zvláštní, že? Vídaly jsme se málo a přesto se mi stýská. Myslím na to, jak moc jsi milovala svoje vnučky. Jak jsi, v době, kdy byla jediná, jsi se věnovala Majdě. Všechno jsi dělala pro ní. Tolik jsi jí toho dala. Ne materiálně, ale láskou. Je pro ní teď těžké, že už s tebou nemůže sdílet všechny ty věci, co sdílela. Byť jen duchem, myšlenkou. Zanechala jsi v ní hlubokou stopu.
Mami, přeju ti, abys tam,kde jsi, byla šťastná. Přeju ti, abys na nás nezapomněla. Prosím, dej nám o sobě občas vědět. Hodně štěstí na tvé cestě. Moc nám chybíš. Stýská se nám.
MILUJI TĚ MAMI! NAVŽDY!

SMRT

Každý z nás, sejednou setká se smrtí. Umře někdo známý, blízký, domácí mazlíček a jednou umře někdo nejbližší....Táta, máma,sourozenec. Jednou je to poprvé a potkat smrt, je v takových chvílích hodně těžké. Člověk by si myslel,že smrtí to skončí, že bolest postupem času otupí a život půjde dál.
Aspoň se to říká. Jenže ono to tak není. Najednou vyplouvají na povrch emoce, výčitky, obavy, vzpomínky, stesk a strach. Snažíme se fungovat, ale mozek pořád hodnotí a pracuje. A vždycky si nakonec uvědomíme,že ON/A je pryč, že už je nikdy neuvidíme, že už je jinde. Že náš život už nikdy nebude stejný. Že už nikdy neuděláme to, co jsme udělat měli a chtěli. Že plno věcí v našem životě je nepodstatných a malicherných. Že bychom měli žít a ne přežívat. Myslet na sebe, ne sobecky, ale s láskou, tak abychom si neubližovali, ale pomáhali.
Protože i nás jednou smrt dostihne a nikdo nám nedá šanci, změnit to, co jsme chtěli udělat a neudělali.
ŽIJME DOBŘE, ABYCHOM MOHLI JEDNOU V KLIDU UMŘÍT!

Pravda o jaru

Každý rok, po dlouhé a temné zimě přichází jaro. Většina z nás se na něj těší. Když dorazí slunce a teplo, najednou nás všechny zahalí únava a stres. Přijdou zatěžkávací zkoušky, které jen s vypětím sil zvládáme. Registruji to už několikátý rok po sobě. A tak jsem se zamyslela nad tím, proč tomu tak je.
  Položila jsem si jednoduchou otázku. Co je jaro?
Jaro je život. Přináší energii a novou sílu. Všechno pučí, kvete, roste, zelená se. A to, co už není potřeba, odchází i se vším, co patří k zimě pryč. Umírá, aby se mohlo zrodit nové.
Představuji si člověka a vnímám ho jako jaro. Aha! Proto na jaře tolik lidí umírá. Protože jejich doba dozrála a oni odcházejí pryč, protože už světu a ani sobě nemohou dát víc. Jejich energie slábne a nakonec vyhasne zcela. Proto jsme tak unavení, protože jsme měli celou zimu odpočívat,zpomalit a šetřit síly na jaro. Jenže my pracujeme pořád stejně, ať je jaro, léto, podzim nebo zima. A na jaře nás zasype příval energie, kterou nejsme schopni pochytat a zpracovat. Proto se nám spousta věcí hroutí, protože už ztrácí svůj význam a je čas na nové a lepší začátky. Nové úkoly, starty a cíle. Budování nového. Máme šanci začít od začátku, jinak a lépe. Můžeme zahodit to, co nám už nefunguje. Stačí to jen pochopit, přijmout a udělat. Neklesejme na jaře na mysli, protože je jaro nám dává šanci na lepší život. Jen to musíme využít. Tak já se pokusím všechny svoje špatné věci odhodit a začnu znovu a lépe. Protože je jaro a já chci lepší život......

Jak jsme ke kočce přišli

Je štědrý den, roku 2011. Marně přemýšlím,co se stalo, že jsme se nechali ukecat. Ale je to tak, jedeme do útulku pro kočku. Mám trochu sevřený žaludek,protože si uvědomuji,že jsme se rozhodli starat se o dalšího člena rodiny. Já řídím, manžel naviguje a dcera sedí na zadním sedadle s papírovou krabicí na klíně. Ve víku propíchané dírky, aby kočička mohla dýchat, až jí tam zavřeme. Haha, divím,se, že nám kočku vůbec svěřili.Po vstupu do domu, kde útulek sídlí, začneme achat, protože všude běhají kočky. Krásné, chlupaté, přítulné. Ale není to ono. Tak vstupujeme do patra a když mineme karanténu, otvíráme dveře.
Ááááách, já už mám vybráno, myslím. Přímo proti dveřím, v překrásném bílém pelíšku, s nápisem princess, leží nádherná stříbrná kočička. Je jí kolem roku a jmenuje se Bianca. Celá rodina na sebe pohlédneme a tiše přikývneme, že tu chceme.
Šla jsem k ní a pohladila po hřbetě. Ozval se zvuk traktoru, motoru nebo co to bylo a čiči na mě upřeně koukala. Ale jen do té doby, než jí paní útulkářka nevzala a neodnesla do přízemí. Že prý dostane ještě poslední očkování, podepíšeme náležitosti a můžeme jet. No když viděli naší krabici, tak lehce zaváhali, ale poté nabídli k zapůjčení přepravku, nechali nás dojet do bankomatu, protože jsme si naivně mysleli, že kočky z útulku jsou zadarmo a pak , pak začalo rodeo. Bianca utekla a běhala po celém domě a my s ní. Po krátké honičce, já úspěšně kočku lapila a šup s ní do přepravky.
   Tak a už jedeme, uháníme po dálnici, štědrovečerní večeře doma už čeká. Sakra, večeře, vždyť kočka doma nemá co žrát! Rychle objedeme pár obchodů, kde mají ještě otevřeno a kupujeme krásné, barevné granule a konzervu za 10 kč. V tesku seženeme malý záchod a stelivo a takto skvěle vybaveni jedeme domů. Od té doby jsme naší novou kočku neviděli a dalších 14 dní jí jen občas zaslechli, jak syčí zpod gauče.
  DEN DRUHÝ
Jako každý rok i tento významný, kdy máme doma živé zvíře, jedeme k rodičům na vánoční návštěvu. Strávíme tam tradičně celý den a večer se vracíme domů, s pocitem,že kočka si aspoň měla možnost všechno prozkoumat a mohla spát  a měla klid.
 No, někde se stala chyba, protože v našem pidibytě 2+1 kočka není. Okna zavřená, dveře byly zavřené, ale kočka nikde. Voláme, hledáme a nic. Povlečení se už válí po zemi, oblečení a další obsah skříní na jedné hromadě a kočka pořád nikde. Slzy se mi už derou do očí, když v tom manžel pronese památnou větu. "ty cédéčka jsou nějak vepředu". Stojan na CD, stojící u televize, kam se opravdu vejdou jenom klasická cd, tedy mysleli jsme si to, a za nimi schovaná kočka. Chuděrka byla úplně placatá, jen aby se tam vešla. Vzala jsem jí do náruče a pak když jsem jí položila na zem, tak jsme jí další týden jen slyšeli syčet zpod gauče.
ROK ŠESTÝ
Teď už s námi bydlí šestý rok. Za tu dobu už zažila plno věcí, jinak se jmenuje, přibyli jí kamarádi a stala se na nás závislou. Není minuty, aby se nesnažila po někom lézt, plazit, otírat o obličej, ruku a vetřít se do postele. Je to paní domu a všichni ostatní to vědí. Je to naše první kočka Maya.
Dodatek: uplynulo pár let a pro další kočky už si opravdu nejezdíme s krabicí, opravdu nedostávají barevné granule, záchody mají obrovské,že i můj táta se ptá, co to máme za přívěsy k autu.A už jsme tak vzdělaní,že se občas snažíme poraditi druhým.Jsme prostě kočkaři každým coulem.....

27.3.2023 Maya odešla za Duhový most. Naše první a nejstarší kočka už není. Ono se toho změnilomnohem víc, ale tohle je zásadní informace o životě naší milované Mayi. Tak sbohem lásko moje a naviděnou.