Ááááách, já už mám vybráno, myslím. Přímo proti dveřím, v překrásném bílém pelíšku, s nápisem princess, leží nádherná stříbrná kočička. Je jí kolem roku a jmenuje se Bianca. Celá rodina na sebe pohlédneme a tiše přikývneme, že tu chceme.
Šla jsem k ní a pohladila po hřbetě. Ozval se zvuk traktoru, motoru nebo co to bylo a čiči na mě upřeně koukala. Ale jen do té doby, než jí paní útulkářka nevzala a neodnesla do přízemí. Že prý dostane ještě poslední očkování, podepíšeme náležitosti a můžeme jet. No když viděli naší krabici, tak lehce zaváhali, ale poté nabídli k zapůjčení přepravku, nechali nás dojet do bankomatu, protože jsme si naivně mysleli, že kočky z útulku jsou zadarmo a pak , pak začalo rodeo. Bianca utekla a běhala po celém domě a my s ní. Po krátké honičce, já úspěšně kočku lapila a šup s ní do přepravky.
Tak a už jedeme, uháníme po dálnici, štědrovečerní večeře doma už čeká. Sakra, večeře, vždyť kočka doma nemá co žrát! Rychle objedeme pár obchodů, kde mají ještě otevřeno a kupujeme krásné, barevné granule a konzervu za 10 kč. V tesku seženeme malý záchod a stelivo a takto skvěle vybaveni jedeme domů. Od té doby jsme naší novou kočku neviděli a dalších 14 dní jí jen občas zaslechli, jak syčí zpod gauče.
DEN DRUHÝ
Jako každý rok i tento významný, kdy máme doma živé zvíře, jedeme k rodičům na vánoční návštěvu. Strávíme tam tradičně celý den a večer se vracíme domů, s pocitem,že kočka si aspoň měla možnost všechno prozkoumat a mohla spát a měla klid.
No, někde se stala chyba, protože v našem pidibytě 2+1 kočka není. Okna zavřená, dveře byly zavřené, ale kočka nikde. Voláme, hledáme a nic. Povlečení se už válí po zemi, oblečení a další obsah skříní na jedné hromadě a kočka pořád nikde. Slzy se mi už derou do očí, když v tom manžel pronese památnou větu. "ty cédéčka jsou nějak vepředu". Stojan na CD, stojící u televize, kam se opravdu vejdou jenom klasická cd, tedy mysleli jsme si to, a za nimi schovaná kočka. Chuděrka byla úplně placatá, jen aby se tam vešla. Vzala jsem jí do náruče a pak když jsem jí položila na zem, tak jsme jí další týden jen slyšeli syčet zpod gauče.
ROK ŠESTÝ
Teď už s námi bydlí šestý rok. Za tu dobu už zažila plno věcí, jinak se jmenuje, přibyli jí kamarádi a stala se na nás závislou. Není minuty, aby se nesnažila po někom lézt, plazit, otírat o obličej, ruku a vetřít se do postele. Je to paní domu a všichni ostatní to vědí. Je to naše první kočka Maya.
Dodatek: uplynulo pár let a pro další kočky už si opravdu nejezdíme s krabicí, opravdu nedostávají barevné granule, záchody mají obrovské,že i můj táta se ptá, co to máme za přívěsy k autu.A už jsme tak vzdělaní,že se občas snažíme poraditi druhým.Jsme prostě kočkaři každým coulem.....
