DOPIS MÁMĚ

Ahoj mami,
je to chvilka co jsi se rozhodla, že odejdeš. Odešla jsi daleko a já nemám šanci tě navštívit. Zatím.
A nějak mi došlo,že jsem ti neřekla plno věcí. Vždyť mě znáš, jsem introvert a emoce, city a pocity, se mi těžko vyjadřují slovy. Přesto bych ti to chtěla říct.
Vlastně ani nevím,jak začít. Je ve mně pocit, že jsem nebyla ta nejdůležitější v tvém životě. Vždy jsem se držela stranou, protože jsem myslela, že to tak má být. Vlastně to dělám i teď. Asi to není správně, možná to druzí můžou špatně chápat. Ale já to prostě jinak neumím. Neznamená to ale, že tě nemám ráda nebo, že mi na tobě nezáleží. Jsi moje MÁMA a tam už je tak nějak dáno,že tě miluju.
Mami, hrozně obdivuju tvojí sílu. To, jak jsi statečně bojovala s nepřízní osudu. Všechno, co k tobě v životě přišlo, jsi přijala s pokorou. Se vším jsi bojovala potichu, silně a s neutuchající sílou. Až do samého konce. Každý den, jsem v myšlenkách s tebou, stýská se mi. Zvláštní, že? Vídaly jsme se málo a přesto se mi stýská. Myslím na to, jak moc jsi milovala svoje vnučky. Jak jsi, v době, kdy byla jediná, jsi se věnovala Majdě. Všechno jsi dělala pro ní. Tolik jsi jí toho dala. Ne materiálně, ale láskou. Je pro ní teď těžké, že už s tebou nemůže sdílet všechny ty věci, co sdílela. Byť jen duchem, myšlenkou. Zanechala jsi v ní hlubokou stopu.
Mami, přeju ti, abys tam,kde jsi, byla šťastná. Přeju ti, abys na nás nezapomněla. Prosím, dej nám o sobě občas vědět. Hodně štěstí na tvé cestě. Moc nám chybíš. Stýská se nám.
MILUJI TĚ MAMI! NAVŽDY!

SMRT

Každý z nás, sejednou setká se smrtí. Umře někdo známý, blízký, domácí mazlíček a jednou umře někdo nejbližší....Táta, máma,sourozenec. Jednou je to poprvé a potkat smrt, je v takových chvílích hodně těžké. Člověk by si myslel,že smrtí to skončí, že bolest postupem času otupí a život půjde dál.
Aspoň se to říká. Jenže ono to tak není. Najednou vyplouvají na povrch emoce, výčitky, obavy, vzpomínky, stesk a strach. Snažíme se fungovat, ale mozek pořád hodnotí a pracuje. A vždycky si nakonec uvědomíme,že ON/A je pryč, že už je nikdy neuvidíme, že už je jinde. Že náš život už nikdy nebude stejný. Že už nikdy neuděláme to, co jsme udělat měli a chtěli. Že plno věcí v našem životě je nepodstatných a malicherných. Že bychom měli žít a ne přežívat. Myslet na sebe, ne sobecky, ale s láskou, tak abychom si neubližovali, ale pomáhali.
Protože i nás jednou smrt dostihne a nikdo nám nedá šanci, změnit to, co jsme chtěli udělat a neudělali.
ŽIJME DOBŘE, ABYCHOM MOHLI JEDNOU V KLIDU UMŘÍT!

Pravda o jaru

Každý rok, po dlouhé a temné zimě přichází jaro. Většina z nás se na něj těší. Když dorazí slunce a teplo, najednou nás všechny zahalí únava a stres. Přijdou zatěžkávací zkoušky, které jen s vypětím sil zvládáme. Registruji to už několikátý rok po sobě. A tak jsem se zamyslela nad tím, proč tomu tak je.
  Položila jsem si jednoduchou otázku. Co je jaro?
Jaro je život. Přináší energii a novou sílu. Všechno pučí, kvete, roste, zelená se. A to, co už není potřeba, odchází i se vším, co patří k zimě pryč. Umírá, aby se mohlo zrodit nové.
Představuji si člověka a vnímám ho jako jaro. Aha! Proto na jaře tolik lidí umírá. Protože jejich doba dozrála a oni odcházejí pryč, protože už světu a ani sobě nemohou dát víc. Jejich energie slábne a nakonec vyhasne zcela. Proto jsme tak unavení, protože jsme měli celou zimu odpočívat,zpomalit a šetřit síly na jaro. Jenže my pracujeme pořád stejně, ať je jaro, léto, podzim nebo zima. A na jaře nás zasype příval energie, kterou nejsme schopni pochytat a zpracovat. Proto se nám spousta věcí hroutí, protože už ztrácí svůj význam a je čas na nové a lepší začátky. Nové úkoly, starty a cíle. Budování nového. Máme šanci začít od začátku, jinak a lépe. Můžeme zahodit to, co nám už nefunguje. Stačí to jen pochopit, přijmout a udělat. Neklesejme na jaře na mysli, protože je jaro nám dává šanci na lepší život. Jen to musíme využít. Tak já se pokusím všechny svoje špatné věci odhodit a začnu znovu a lépe. Protože je jaro a já chci lepší život......